6 rad, díky kterým ti na sítích bude líp

Víc než polovinu svého života jsem online. Generace mých rodičů může říct, že půlku života studovala, žila v zahraničí nebo chovala andulky. Ale moje generace k tomu vůbec poprvé v historii lidstva může dodat: Polovinu svého života mám možnost vytvářet svoje digitální já.

Mí rodiče mě, překvapivě, nevychovali do světa, ve kterém 42 % populace žije na sociálních sítích.

Vyrostla jsem na radách:

• Nebav se s cizíma lidma.
• Nechoď k cizím lidem domů.
• Nenastupuj k cizím lidem do auta.
• Najdi si jednoho partnera a s tím buď celý život.
• Udělej si vejšku.

 

 

Jenomže jsem vyrostla do světa, kde

• mám na Facebooku 3 500 přátel,
• jsem u sebe doma ubytovala přes 300 couchsurfařů, cizích lidí z celého světa, které většinou poznám hodinu předtím, než spí u mě (nebo já u nich) na gauči,
• si na Liftagu přivolávám cizí muže, kterým lezu do auta, každý týden,
• mám kluka na dnešní večer na Tinderu na dva kliky,
• používám denně aplikace nejchytřejších lidí na téhle planetě, kteří vejšku většinou nedodělali.

Nevychovali mě do světa, ve kterém žiju.

Ani rodiče, ani škola. Jak být  sám sobě dobrou PR agenturou? A jak to, že jediný pokrok lidstva na sociální sítích za těch zhruba 10 let, co je masivně používáme, je, že jsme se v koupelně naučili fotit selfíčka tak, aby v pozadí nebyl vidět hajzl?

Jak bych dnes ocenila, kdybych se to naučila ve škole. O kolik by to pro mě bylo praktičtější než vědět, jak skákat přes kozu, jak vyřešit lineární rovnici nebo jak od sebe rozlišit stalagmit, stalaktit a stalagnát.

A tak se učím všechno sama, za pochodu, metodou pokus-omyl. A jelikož se na sítích pohybuju posledních 10 let většinu svého volného i pracovního času, našla jsem si pár tipů a triků, aby mi tam bylo lépe. Pár triků, které bych ocenila, kdyby mi je kdysi někdo řekl.

1.  Buď kronikář, ne zpravodaj.

Telefon jsou nový prsa. Všichni máme neustálou potřebu na něj sahat a civět, ale ve společnosti je to neslušné. Nebuď další úchyl.

Abys byl šťastnej, musíš umět být tady a teď, tedy offline. Myslím v tom skutečném světě, kde jde na věci sahat, kde jde otěhotnět i umřít. Ano, říkej lidem, co děláš a jak se máš, ale načasuj to.

Nebuď zpravodaj.

Pokud polovinu jakéhokoli zážitku věnuješ jeho zaznamenávání, žiješ jenom napůl. Ne, není nutný říct všechno a všem, tady a hned. Nejsi zpravodaj CNN.

Buď kronikář.

Zveřejni to potom, v klidu. Říct o svém tréninku, avokádovém toustu nebo zasnoubení, až si to v klidu prožiješ, je úplně ok. Ty fotky a videa nikomu chybět nebudou. A tu radost si pak užiješ nadvakrát.  Jednou naživo a podruhý, když o tom budeš sepisovat svůj skvělej status.

 

2. Buď svůj vlastní dramaturg.

Tvoje sociální sítě jsou blbý, protože s nima zacházíš stejně jako předešlá generace s televizí, rádiem nebo novinami.  Myslíš si, že je otevřeš a objeví se obsah, který pro tebe někdo předvybral ‒ tím pádem že bude dobrý. Jenomže sítě neřídí dramaturg, šéfredaktor či scenárista. Otevřít je a tupě přijímat vše, co na obrazovce vidíš, je dost blbej přístup.

Ten obsah totiž vybral algoritmus na základě milionu parametrů a z velké části na základě toho, co na sítích (a mimo ně) děláš a jak je máš nastavený. Každý má takové sítě, jaké si zaslouží. Debilní nejsou sítě, debilní jsou lidi a způsob, jakým je používají.  Nemusíš na nich sledovat nic, co se ti nelíbí.

 

3. Ber to vážně.

Přestaň brát sítě jako zábavu. Přestaň si konečně myslet, že jsou zdarma. Nejsou. Platíš za ně svou pozorností a daty. Není to legrace. Sítě ovlivňují, jak funguje náš mozek i jak vnímáme emoce. Útočí na náš pocit sebehodnoty, dlouhodobě zhoršují naši schopnost udržet pozornost a vytvářejí iluzorní pocit sounáležitosti.

Je to jako s chlastem. Pro zábavu piješ maličko každej den až do okamžiku, kdy zjistíš, že jsi promrhal podstatnou část svého života a zůstal doma úplně sám, jen s tím chlastem.

 

4. Zapni mozek.

Nepropadni tomu. Existují stovky výzkumů na téma, jestli a jak nám sociální sítě škodí. Long story short: Jo, škodí. Ale pokud je umíš používat, nemusí to tak být. Je to jako se vším ‒ jsou dobrý sluha, ale zlý pán. Bude ti líp, když se budeš držet tří rad:

Věnuj pozornost přátelům, ne známým.

Přestaň scrollovat. Jinak  se logicky (často nevědomě) začneš srovnávat s ideálně prezentovanými verzemi lidí, které znáš jen velmi povrchně. A to podle výzkumů vede k pocitu osamění, k depresím, k nízkému pocitu spokojenosti a k nulovému sebehodnocení. Sleduj jen přátele, u kterých vidíš za oponu.

Prohlížej si jenom svůj vlastní profil.

Idealizování sama sebe na sítích zlepšuje vnímání sebe sama, zvyšuje sebevědomí a připomíná nám naše kvality. Vnímej svůj profil jako něco mezi deníkem vděčnosti a zápisníkem všeho hezkého nebo zajímavého, cos zažil.

Setkávej se s přáteli offline.

Jdi ven. Na pivo, do kina nebo tančit. Musíš pravidelně vyvažovat ten naaranžovaný svět sociálních sítí, abys viděl, že životy tvých kámošů nejsou tak růžové, jak vypadaj ve stories.

Podle těchhle rad by to mělo být úplně jednoduchý ‒ prostě používej sítě tak, aby ti dělaly dobře. Proč tomu tak ale není? Proč není lehké používat sítě v omezené míře? Proč lidi denně vyscrollujou 90 metrů i přesto, že vědí, že to pro ně není dobré?

Protože sítě fungujou jako jedno velký kasino. Nikdy nevíš, co za tou svítící notifikací najdeš. Lajknul ti někdo něco? Napsal, že ti to sluší? Dopamin, dopamin, mozek chce dopamin. Právě kvůli nevyzpytatelnosti obsahu, který na sítích najdeš, se na ně pravidelně vracíš. I když je desetkrát projdeš a nic nového na nich nenajdeš, na jedenáctý pokus natrefíš na milý komentář, na pár nových lajků nebo na zprávu od kámoše. Jednou vyhraješ, tak proč to nezkoušet znovu a znovu?

 

5. Nelži smečce.

Je mé digitální já stejné jako mé offlinové já? Můj kluk by řekl, že rozhodně není. Moc bych chtěla mít ten život, který žiju u sebe na Instáči, ale můj reálný život takhle prostě nevypadá.

Na sítích se všichni snažíme vytvářet ten nejlepší obraz sebe sama ‒ takový obraz, jaký bychom chtěli, aby o nás ostatní měli. Sítě stojí na lidském egu. A skrz filtr našeho ega dáváme na sítě většinu příspěvků. Prezentujeme to nejlepší ze svých životů, abychom se sami před sebou cítili lépe. A tím frustrujeme ostatní.

Každým postem, ve kterém na hranici svých sil předstíráš, že všechno zvládáš levou zadní, že seš v pohodě a ty nebo tvůj život takhle vypadáte úplně běžně, jsi zodpovědný za frustraci svých nejbližších, přátel a známých. A tím pádem přímo za jejich pocit neštěstí.

Buď odvážná a řekni jim, že i když to (čistě oblečené!) miminko krásně spinká a ty jsi nalíčená, usměvavá a krásně oblečená týden po porodu na pikniku v parku, není to běžná situace. Přiznej, že tahle fotka mohla vzniknout jen díky tomu, že ti s tím pomohlo dalších 5 lidí. Méně maminek se bude kvůli tvýmu příspěvku cítit neschopně a úplně na hovno.

Řekni jim, že za tou fotkou s korunkou je 10 let tvrdého tréninku, přísná dieta a kalendář, který nemáš pod kontrolou. Míň mladých holek bude chtít být další misskou.

Buď odvážný.Řekni jim, že za jednou fotkou z pódia TEDxu jsou stovky knih, školení a desítky přednášek, na  kterých ses málem poblil. A žes z toho týden nespal.

Buď odvážný. Přeper ego, buď skutečný a dávej kontext.

6. Nepiš lidem nic, co bys jim neřekl do očí.

Nebuď další online “hrdina”. Ve skutečném světě žádné ženské do očí neřekneš, že je tlustá blbá kráva.  Nebo bys nic neukrad. Karma se počítá i v online světě. Podepisuj se. Nebuď další online přizdisráč. Přijmi všechny následky.

Možná se pak na těch sítích budeme mít všichni líp.

I ty.

 

 

P.S. A tady si to můžeš shrnout. Jo a kvůli tomuhle jsem fakt týden nespala:

https://www.youtube.com/watch?v=sf0JAUGjVDs

 

Ilustrace: Terezka Pešková ♥️