Odpověď na otázku, kterou si údajně pokládá většina lidí na téhle planetě, stále nemám. Ani po několika letech v knižním marketingu, práce pro knihkupectví, nakladatelství i samotné spisovatele, po desítkách rozhovorů s autory knih, po skoro třech letech psaní knih a dvou vlastních úspěšných knihách jsem na to nepřišla. Pořád nevím, jak napsat knihu. 

Jenomže mé dvě poslední knihy Bez jablka a Jak na sítě svádějí k tomu, že lidé v mém okolí věří, že to vím. Já jsem se přitom ještě ani nenaučila dávat svým knihám názvy, ze kterých by šlo poznat, o čem jsou. No co vám mám říkat. Pořád se učím.

Zatím jsem dospěla pouze k pár důležitým poznatkům, a to že:

• Psaní knihy je jako snažení se o dítě. Každý ví, jak souložit, ale nikdo vám neumí dát konkrétní návod na to, co v té posteli přesně dělat, abyste za 9 měsíců porodili. 
• Samotné psaní je pak jako to šu*ání. Když to musíš dělat, i když se ti zrovna nechce, přestává to být zábava. 
• Psaní knih je spíš o sebedisciplíně než o talentu. Bez talentu to zvládneš, bez sebedisciplíny ne.
• Lidi, který chtějí být in, už dávno nepíšou knihy. Mají podcast. 
• Pokud chceš jednoduše a rychle zbohatnout, dělej cokoliv jiného.

Ale zpátky k tématu: JAK NAPSAT KNIHU? Moje motivace přijít tomu na kloub zesílila na maximum poté, co jsem o tom slíbila přednášet na CopyCampu.

A tak jsem udělala to, co vždycky: Šla jsem se zeptat někoho, kdo to ví. Sepsala jsem si seznam lidí ze svého okolí, kteří píšou. A dvaceti z nich, kteří se můžou chlubit minimálně jednou úspěšnou knihou, jsem se zeptala, jak to udělali.  

Většina z nich už jsou na rozdíl ode mě zkušení autoři a vydali knih hned několik, někteří z nich se jejich psaním (nebo vydáváním) dokonce živí. Někteří si knihu vydali sami, jiní u nakladatele. A většinu z nich možná znáte díky úspěšným obálkám jejich knížek.

Na první pohled jednoduchá otázka, jak napsat knihu, má při bližším prozkoumání stovky podotázek a já se jich chtěla alespoň na těch pár základních zeptat.

Zajímalo mě, jak dlouho sbírali materiály k jedné knize, kolik času jim to zabralo, jak si vybrali nakladatelství nebo proč si knihu naopak vydali sami. Jestli je psaní knih uživí, co jim zabralo (kromě psaní) nejvíc času, jak a kdy píšou, jaký mají systém, co jim při psaní nejvíc pomohlo, jaké programy či aplikace používají a jakou radu by dali člověku, který píše svou první knihu. To vše v naději, že ze dvou desítek úspěšných českých autorů přece musí vypadnout nějaká jasná rada platná pro všechny.

Tenhle text je destilací odpovědí této mojí TOP DVACÍTKY  a mě samotné, protože jak za chvíli zjistíte, jedna správná odpověď, jak napsat knihu, neexistuje.

Vezměme to pěkně postupně, od podlahy.

Co bys měl vědět, než začneš

Jak už jsme si říkali, knihy a děti mají dost společného. Každý, kdo už nějakou knihu napsal, ti bude říkat, ať do toho jdeš taky, že to je ta nejlepší věc na světě. Ty samozřejmě vidíš, že před tebou stojí vyčerpaný, nevyspalý jedinec bez společenského života, kariéry nebo majetku, se skvrnami od jídla na oblečení a s náběhem na lehké deprese, ale říkáš si: Přece by mi nelhal, známe se už roky! 

Ale, kámo, je to stejná past jako s těma děckama. Nechápej mě špatně: Ano, jednou to opravdu bude to nejlepší, co jsi v životě dokázal, a po zbytek svýho života na to budeš fakt pyšnej a možná, dá-li bůh, tě to i doživotně zabezpečí. Ale přežít ty roky, než to vypustíš do světa… to bez újmy na zdraví nedá každej. Obzvlášť ty první roky musíš prostě nějak přežít. A čím líp se na to připravíš, s tím menšíma újmama vyvázneš. Jak vtipně poznamenala na křtu naší knihy Jak na sítě  moje spoluautorka Eliška: „Nikdy neposlouchej ty, kteří říkají, že je to boží! Lžou a pravdu se dozvíš, až začneš.“

TIP: Ptát se na to, jak napsat knihu, lidí, jejichž knihy jsou už na pultech, je jako ptát se rodičů vysokoškoláka, jaké je starat se o novorozence. Tihle lidé už všechna utrpení vytěsnili. Nemohou za to, že vám neříkají pravdu, příroda to tak zařídila. Jinak bychom všichni měli jen jedno dítě a napsali jen jednu knihu.

Víš, kam lezeš?

Než se do toho pustíš a utopíš v psaní knihy moře času, energie a peněz, je dobrý si trochu zmapovat terén. Prostě se hodí vědět, kam lezeš. Je to stejný, jako když jedeš na dovolenou. V tom případě si taky předem zjistíš, kolik tam bude stupňů a čím se tam platí. Tak tohle je stejný. 

Takže, jak vypadá český knižní trh? Long story short: V Česku se knihám daří. (Pokud nepotřebuješ znát detaily, přeskoč následující 3 odstavce.)

V Česku vyšlo v roce 2018 zhruba 15 500 knih, tedy asi o 200 kousků víc než předešlý rok. Na pulty knihkupectví se nicméně dostane jenom zhruba polovina z nich, zbytek je tzv. šedá literatura (rozuměj skripta, příručky atd.). Z těch zhruba 15 000 titulů dělají 40 % překlady.

Funguje tady přes 7 000 nakladatelství. Aktivních (tedy těch, které vydaly alespoň jednu knihu za rok) bylo v roce 2018 jen něco málo přes 2 000. Jenom 25 z nich vydá více než 100 titulů ročně. To jsou ta nakladatelství, o kterých si už někdy slyšel a nepleteš si je se značkami psího žrádla nebo omáček na špagety.

And let’s talk money: Obrat knižního trhu za rok 2018 byl cca 8,3 miliard korun, meziročně narostl o 3 %. Za 8 miliard můžou tištěné knihy, ale výborně se daří i audioknihám a e-knihám, jejichž prodeje rostou (objem trhu s e-knihami meziročně vzrostl o 12 %, s audioknihami o 16 %).

TIP: Uvědom si, že v momentě, kdy vydáš knihu, nesoupeříš jen se všemi tituly, který ten rok vyjdou, ale také se všemi knihami, které kdy vyšly a které stále leží na pultech. Což je i Shakespeare, kterej − pomineme-li kvalitu jeho psaní − se marketingu svých knih věnuje o dost dýl než ty.

Máš na to?

No nic. To bylo jen tak na okraj, abys měl kontext. Kontext je důležitej.

Ale teď zpátky k tvý knize. Pokud je to zatím pouze sen, a ne plán, máš o své knize pravděpodobně dost mlhavé představy. Možná ještě úplně nevíš, o čem bude, ale na druhou stranu zase víš, jak by měla vypadat její obálka, kdo bude hrát hlavní roli, až ji zfilmujou, a kdo bude hrát tebe, až o tobě natočí životopisný film based-on-an-almost-true story. Tak to všechno je ti samozřejmě úplně k prdu. 

Ale v pohodě. To vůbec nevadí. Já jsem nevěděla ani to. Tak popojedem. Přece jen jsi tenhle článek rozklik kvůli tomu, že se svým snem chceš konečně trochu pohnout, ne? 

Začni tím, že se zamyslíš nad otázkou: Proč by ti měli lidi za tvoje myšlenky platit? Koukni se na to takhle: Spisovatel je osoba, která tě nechá za drobný poplatek nakouknout do svý hlavy. A díky tomu, že jsou tyhle tours skupinově organizované, je cena za prohlídku celkem nízká. Že je příliš nízká a že s ohledem na roky, cos na knize dělal, je to přímo svatokrádež, si myslíš samozřejmě jenom ty. Nicméně pro člověka na druhé straně je to pořád cena jedné dobré večeře nebo lístků do kina. A do toho všeho po čtenáři chceš, aby poté, co ti za ty myšlenky zaplatil, investoval ještě svůj čas, aby ti věnoval svoje večery, svátky, víkendy nebo cesty do práce a aby si všechna ta moudra musel v knize sám najít!

Kniha je tedy jakousi pečlivě připravenou prohlídkou, organizovanou profesionálním průvodcovským týmem, po vybrané části spisovatelovy mysli. Je to v tvý hlavě dost zajímavý? Najdou tam lidi něco novýho? Bude je ta tour bavit? Doporučí ji přátelům? 

Jedny z důvodů, proč ti lidé budou chtít za tvoje myšlenky zaplatit, jsou třeba tyhle:

1. Víš o něčem mnohem víc než ostatní. Jsi expert na dané téma. Áčkoví hráči se s tebou chodí radit, rozumíš tématu tak dobře, že ho zvládneš vysvětlit kolegům i úplným lamám.
2. Našel jsi na něco nový úhel pohledu. Nepřinášíš sice nic převratného nebo objevného, ale našel jsi nový způsob, jak se na problematiku nebo příběh dívat, nebo jak ho strukturovat, odvyprávět či jak jinak/nově filtrovat dostupné informace. 
3. Umíš tak dobře psát, že nikoho nezajímá, že si čteo něčem, co už z větší části zná. Lidi by od tebe četli i návod ke smontování poličky z IKEA.
4. Těžíš ze známého jména. Je úplně jedno, co umíš a o čem napíšeš. Jsi miláček publika, lidi si koupí cokoliv, pod co se podepíšeš. Četli by od tebe i omalovánky.
5. Těžíš z populárního tématu. V psaní moc nevynikáš, expert na nic nejsi, ale dokážeš bravurně a rychle sepsat delší text o tématu, které aktuálně cloumá společností.
6. Jsi excelentní vypravěč. Jsi to, co si většina lidí vybaví, když se řekne spisovatel. Bravurní vypravěč s bohatou slovní zásobou, citem pro zápletku a pointu, duše národa, která nám, běžným smrtelníkům, umožňuje prožívat stovky životů, které jsme neměli koule začít žít.
7. Atakdále.

Neptej se sám sebe, jestli zvládneš napsat knihu. Polož si spíš otázku: Zvládnu někde 2 000 hodin sedět, sám, a pracovat na textu, o kterém nebudu moct nikomu říct a který si možná nikdo jiný než já nepřečte? Zvládnu to psychicky, fyzicky i finančně?

Jestli si to umíš představit, bude to dobrý. Že tě to zároveň děsí, je normální. 

Jedna z nejcennějších rad, kterou nám na tvůrčí cestě dali naši milí nakladatelé, zněla: Sepište si své PROČ. Jak řekl Simon Sinek: „Všichni umíme vysvětlit, CO děláme, pár z nás umí vysvětlit, JAK to děláme, ale jen málo z nás dokáže formulovat, PROČ to děláme.“ 

Definovat a sepsat si své proč nám s Eliškou pomohlo nejen ujasnit si leitmotiv a poselství knihy, ale taky nás to vytáhlo z největších krizí. Když v něčem vidíš smysl, ten big-picture, jdou krize překonávat snáz. Najít knižní PROČ je časová investice, která se ti vyplatí a která se ti během psaní vrátí. (Mimochodem, pokud nevíš, co je to leitmotiv, nevadí, furt můžeš psát knihu, dostaneme se k tomu později. Stejně tak se později zastavíme i u těch zmiňovanejch krizí).

TIP: Pokud nevíš, jak najít své PROČ, vem si na pomoc dvě knížky od Simona Sinka: Začněte s PROČ a Objevte své PROČ. Ta červená je teorie, ta fialová praxe.

Mám důvod, téma i talent, co dál?

Krom toho, co už jsme rozebírali výš, tedy že vynikáš buď stylem psaní, výběrem témat, nalezením originálního úhlu pohledu, svou pověstí nebo svými znalostmi, potřebuješ k napsání knihy ještě několik dalších věcí: čas, peníze a fokus.

ČAS

Fakt to trvá 2 000 hodin? Jasně že to každýmu trvá různě. A jasně že ty to zvládneš rychleji. Ale možná taky ne a s tím je dobrý v plánování počítat. A v rámci plánování nemluvíme jen o psaní. Napsaný to máš za pár stovek hodin. Ale my se teď bavíme o práci na knize, a to není jen psaní. Kolik ti zaberou všechny práce spojené s knihou? To předem nikdo neodhadne. Bohužel ani ty.

Kolik ti kniha celkově zabere času, záleží na tom, kolik materiálu budeš muset před psaním nastudovat, promyslet, jak ti půjde samotné psaní, jak lehce půjdou editace a případné oponentury, korektury a další práce. 

Uvědom si, že samotné psaní, tedy činnost, kdy sedíš za stolem a ťukáš do klávesnice, je jen malé procento času, který nad knihou strávíš. Platí tu jednoduché a logické pravidlo: Čím víc toho víš předtím, než usedneš k psaní, tím kratší dobu budeš psát.

Například Alice Kavková i Tomáš Gavlas psali své knihy 2 000 hodin, ale předtím několik let studovali a sbírali materiály, aby těch 2 000 hodin měli nad čím sedět. Jan Řezáč psal svou knihu 2roky, ale opět jen díky tomu, že měl roky zkušeností a znalostí z praxe. Pavla Horáková napsala Teorii podivnosti za rok, ale sbírala k ní poznámky 20 let. Margit Slimáková napsala knihu za pár stovek hodin, ale opět jen díky 30 letům praxe v oboru, ze kterých čerpala. Martin Kavka sice věnoval psaní 100 hodin měsíčně po dobu půl roku, ale sám říká: „Nad samotnou knihou jsem sice od podpisu smlouvy do vydání seděl půl roku, ale slova v Češtině 2.0 jsem předtím sbíral skoro 10 let.“  

Od doby, kdy tě napadne, o čem budeš psát, po moment, kdy se kniha objeví na pultech, uběhnou mraky času. Zkus si ten proces představit zhruba nějak takhle:

Když jsme s Eliškou připravovaly knihu Jak na sítě, dobrou polovinu celkového času nám zabraly jiné věci než samotné psaní. V našem případě byl totiž postup takovýhle: Nejdřív jsme si zmapovaly trh, český i zahraniční. Přečetly jsme snad všechny dostupné knižní marketingové bestsellery a studie, načetly stovky odborných textů, prošly nabídky kurzů i školení, prostě vše, kde se dneska můžeš učit o sítích. Jak už jsme si řekli výše, kontext je důležitej. Potřebovaly jsme vědět, co vše je v branži dostupné a co v ní naopak chybí. Nechtěly jsme vytvořit jen další knihu, která vyplní 2 centimetry v knihovně, chtěly jsme napsat takovou, která lidem fakt pomůže.

Následovalo vymýšlení struktury a leitmotivu knihy − tmelícího prvku, který dá knize hlavní myšlenku, kolem které se to celé bude motat, což nám trvalo s přestávkami čtvrt roku. Teprve poté jsme dávaly dohromady obsah knihy a začaly shromažďovat všechny potřebné materiály, které k psaní potřebujeme. V našem případě to byly opět mraky knih, studií a následně hloubkové rozhovory s více než 50 odborníky z praxe. To vše nám trvalo zhruba půl až tři čtvrtě roku.  Mimochodem, jen abychom si rozuměli, v téhle fázi jsme stále ještě neměly ani čárku výsledného textu. Zhruba tři čtvrtě následujícího roku jsme psaly. Všechny etapy se samozřejmě vzájemně překrývaly – psaní se studiem tématu, rozhovory s pilováním struktury, ladění obsahu s editací. 

Psaní knihy je asi 20 % celé práce.

Jan Řezáč

Nezapomeň, že odesláním rukopisu do nakladatelství tvá práce na knize nekončí. Vlastně tak trochu teprve začíná. Pamatuju si, jak jsme s Eliškou, už na pokraji vyčerpání, dodělávaly na Retreatu poslední změny v prvním draftu knihy (těsně před odesláním do Melvila) s nadějí, že teď už budeme mít konečně hotovo a po roce zavoláme svým přátelům, že jsme naživu, když Robert Vlach, jehož bestseller Na volné noze se už nějaký ten měsíc válel na pultech knihkupectví, jen tak mezi řečí prohodil: „Doufám, že jste na vrcholu sil, dámy, ta pravá legrace teď teprve začíná!” Tenkrát mi vhrkly slzy do očí a Eliška, která normálně moc nepije, si se mnou poprvé dala panáka. Zároveň jsme si tehdy s Eliškou zakázaly stýkat se, alespoň po dobu psaní knihy, s Robertem.

Jenomže Robert měl pravdu, i když z úplně jiného důvodu, než si on sám původně myslel. Melvil nám totiž první verzi rukopisu odmítl. (Na tyhle neočekávané fuckupy je dobré se předem připravit a po celou dobu počítat s tím, že to možná nevyjde. Stálo by mě to pak určitě méně… Becherovky.) Nicméně i kdyby nám první draft Melvil tenkrát neodmítl, začaly by následné práce na knize jen o pár měsíců dříve. V tomhle stadiu jsi do toho totiž investoval už tolik energie, času a peněz, že tě pár měsíců navíc nerozhází. 

Ale zpět k tématu. Takže na čem že to pracuješ po odevzdání textu? Vždyť jsi už všechno napsal, neměl bys mít teda  hotovo? No ne tak úplně. V momentě, kdy odevzdáš rukopis, začneš (v případě odborné knihy) řešit oponentury, editace, korektury, sazbu, grafiku, ilustrace, obálku, marketing, křty, recenzní výtisky, rozhovory atd. To nám zabralo asi 4 měsíce práce. “Nám” znamená týmu asi 20 lidí.

Na práci na knize je zvláštní, že u každého milníku máš pocit, že TOHLE už bude ten poslední. TOHLE bude ten moment, kdy bouchnu šampaňské a dám si konečně nohy na stůl. Jenomže postupně přijdeš na to, že práce na knize vlastně nekončí nikdy. „Nikdy by mě nenapadlo, kolik času a práce zabere publicita po vydání knihy. Už skoro rok nonstop odpovídám na rozhovory, chodím do rozhlasu a do televize, rozesílám svoje medailonky, někdo mě fotí a tahá ze mě rozumy. Pozornost je příjemná, publicita nutná, ale nedá se u toho stihnout žádná větší tvůrčí práce,“ říká Pavla Horáková. 

PENÍZE

Tohle je dobré si říct hned na začátku: Vypsat si vilu s bazénem je dost fuška. Teda pokud nenapíšeš mezinárodní bestseller nebo knihu nezfilmují a hlavní roli nebude hrát Brad Pitt. Nebo nezvládneš napsat každý rok jeden bestseller.

Předpokládejme ale, že vydáš průměrně úspěšnou českou knihu. Milionář z tebe nebude, kámo. I když si jinebudeš vydávat sám (což znamená, že většina nákladů půjde za nakladatelstvím), potřebuješ na to, abys mohl v klidu pár tisíc hodin tvořit, nějaký ten polštář. Abys mohl věnovat čas a energii psaní. Moje top dvacítka definovala rozmezí vhodného polštáře někde mezi 100 000 až třemi čtvrtinami milionu korun v závislosti na tom, jestli si knihu vydáváš sám, jaké jsou tvé měsíční výdaje a jak dlouho na níbudeš dělat.

Ano, jde u toho pracovat, samozřejmě. Ale chceš-li to mít v dohledný době napsaný, věř, že být nine-to-five v práci a následně po večerech a víkendech dělat na knize, je fakt pekelný. A často nemožný. Nemluvě o tom, že jestli máš rodinu, bude si tě muset vyfotit, aby po roce psaní věděla, jak vypadáš.

TIP: Je dobrý se na celý proces psaní knihy připravit. Aspoň pár měsíců před začátkem tomu přizpůsob svoje podnikání nebo zaměstnání, vytvoř si polštář a zkus snížit výdaje. Pokud ti nakladatelství věří, dá ti po podepsání smlouvy zálohu. To si zjisti, to se hodí.

FOKUS

Když jsme s Eliškou přišly do Melvila na první schůzku, posadili nás Tomáš Baránek, Vít Šebor a Marek Vlha na jejich velkou červenou koženou sedačku. „Na tomhle červeném gauči už před vámi seděla spousta lidí. Všichni u nás chtěli vydat knihu. Všichni byli nadšení a slíbili, že dodají rukopis. Spoustu z nich znáte, protože jsou to věhlasní experti ve svých oborech. Jediní dva, kteří to za celou tu dobu dotáhli do konce, jsou Petr Ludwig a Robert Vlach. Ostatní nezvládli ani dodat rukopis,” pronesl tenkrát památně Vít. 

Upřímně, to nás trochu vyděsilo. Co je na tom sakra tak těžkýho? Považovaly jsme to za zbytečné strašení, ale brzy jsme zjistily, že tak zbytečné zas nebylo. Čím déle jsme na knize pracovaly, tím více jsme to chápaly.

To se má tak: Od momentu, kdy podepíšeš smlouvu, ve který je jasně danej termín odevzdání, se totiž v tvým životě začne střídat období, kdy ti psaní knihy převorává život, s obdobím, kdy ti život převorává psaní knihy. A na to se prostě nedá připravit. Buď to zvládneš ukormidlovat, nebo ne. Takhle jednoduchý to je. Psaní knihy se ti prostě nikdy nehodí. Snít o tom, že napíšeš knihu, a doopravdy někde sedět a psát sám, tisíce hodin a s nejistým výsledkem (když bys mohl reálně vydělávat prachy nebo učit svý dítě chodit), je fakt rozdíl.

Knize prostě musíš udělat prostor. Ve svý hlavě, ve svým životě i ve svým kalendáři. Potřebuješ se ponořit do hluboké práce. A to se v zápřahu, který máš normálně, dělat nedá. 

Já jsem si na začátku myslela, že to zvládnu levou zadní, protože jsem zvyklá hodně pracovat. Takže jsem 10 hodin denně pracovala a všechen ostatní čas mezi spánkem a prací jsem dělala na knize. Vydržela jsem to necelého tři čtvrtě roku. Celkem dlouho jsem se to snažila prorazit sebedisciplínou, než jsem si přiznala, že je to zbytečné mrhání silama. Prostě to nejde. To po svý hlavě (ani zbytku těla) nikdo nemůžeme chtít. Krom toho, pokud budeš u konce se silama už během práce na knize, při finiši umřeš. „Vydání knihy mi přineslo takové malé vyhoření. Nejdřív při dotažení knihy, pak při prvních měsících její propagace. Měl jsem za 3 měsíce 10 přednášek. Takže přepětí, stres, emoční šoky,“ vzpomíná Jan Řezáč.

TIP: Vytvoř si předem záchytné sítě. 

1. Připrav na to všechny lidi kolem sebe. Na životy tvých nejbližších bude mít tvé psaní stejný vliv jako na tvůj život. Je fér s nimi své plány dopředu probrat. Požádej je, aby k tobě během procesu byli o trochu shovívavější, a popros je o podporu. Téměř všichni z mé top dvacítky se shodli na  tom, že by to bez podpory nejbližšího okolí nezvládli. Bez všech manželů, manželek, partnerů, tchyní, chův, venčičů, paní na úklid a nejlepších kamarádů bychom nikdo knihu nenapsali. „Nejvíc mi při psaní pomohla podpora okolí. Bez ní bych to nezvládla. Je super mít vlastní vizi a cíl, vědět, co chci. Ale každý se občas cestou ztratí. Pak je podpora neskutečně důležitá. Alespoň mně v takových chvílích připomněla, proč jsem se psaním knihy začala, a nedovolila mi povolit,” vzpomíná Lucka Grusová. 

2. Starej se o sebe lépe než obvykle. Budeš hodně sedět, hodně dělat hlavou a budeš hodně sám. Na to první je dobrý zapojit fyzioterapeuta, na to druhý terapeuta a na to třetí najít si dobré místo, kde budeš psát. Já jsem napsala většinu Bez jablka v holešovické kavárně Ouky Douky a většinu Jak na sítě v coworku Business Link. Různý prostředí se hodí k různým druhům textu. Vyplatí se u toho kvalitně jíst a cvičit, ne nadarmo jsou nejpopulárnější spisovatelé na týhle planetě zdatní běžci. 

Když jsem se své top dvacítky ptala, co by zpětně při práci na knize dělali jinak, vypadl nám seznam několika věcí, které jsou, domnívám se, všechny velmi praktické. Krom všeho výše zmíněného je dobré ohlídat si tohle:

1. Vyber si dobře a pečlivě nakladatelství. Nenech se zlákat vidinou, že v tobě konečně někdo vidí bestselleristu, a neodsouhlas všechno, co ti nadiktují. Malá i velká nakladatelství mají své výhody, stejně tak vydat si knihu sám. Zvaž všechny plusy a minusy.
2. Ujasni si, pro koho tu knihu píšeš. Ujasni si, co v ní má tvoje cílovka najít.
3. Smlouvu dej přečíst právníkovi. Tohle ti radši zopakuju, protože je to extrémně důležité: Dej tu smlouvu přečíst právníkovi. Neboj se do ní  zasahovat. Má to být dialog.
4. A tohle  si radši řekněme hned třikrát: Zálohuj. Zálohuj. Zálohuj. A úplně nejlíp − rovnou to piš v cloudu.
5. Vyhraď si třikrát tolik času, než kolik si myslíš, že ti to celé zabere.
6. Neser se se vším sám. Zvaž, jestli někoho nepřibrat na palubu. S Eliškou jsme si najaly na pomoc s mapováním trhu a ověřováním informací rešeršistu Dana Šáchu a na přepisy 50 několikahodinových rozhovorů 3 asistentky. To nám ušetřilo týdny práce, které jsme mohly věnovat přemýšlení nad textem.
7. Delší dobu přemýšlej, kratší dobu piš.
8. Přestaň snít o tom, že jednou napíšeš knihu. Začni to dělat.

Takže to bychom měli − máme všechny předpoklady, máme peníze, čas i fokus. A teď prakticky: Jak teda začít? Vytvoř si systém a režim. Rozkouskuj celý proces na jednotlivé úkoly a naházej všechno do kalendáře a úkolovníku na několik týdnů dopředu. Jinak se to nestane. Neuhejbej, jdi už jenom dopředu a plň agendu. Jaký systém psaní je nejlepší? To ti bohužel neporadím, protože každýmu z nás fungovalo něco jinýho. Hele:

Robert Vlach

„Vyzkoušel jsem úplně všechno. Každá technika má své výhody, ale nejlepší mi přišlo je střídat. Hlavně na české knize, která má 760 stran, mi hodně pomohly 9denní sprinty, kdy jsem celý víkend, týden a následující víkend skutečně nedělal nic jiného, než psal.“ 

Patrick Zandl

„Píšu po večerech. Zpravidla se doma domluvím, že si dva nebo tři večery v týdnu rezervuju na psaní. Vyvazuju se tím z jiných povinností, jako je ukládání dětí atd., to dělám jiné dny. Vědomí toho, že jsem si ten čas takhle vyšetřil, mi jeho užití dost efektivizuje. Často to také řeším tak, že když je doma rušno, tak se stěhuju do knihovny.“ 

Bára Šťastná

„Ve všední dny často píšu po cestě z práce, před příchodem domů. Posadím se někde v kavárně a kousek napíšu. Nejlepší je to v pátek. Do kaváren utíkám z domova i v sobotu nebo v neděli odpoledne. Občas píšu také po večerech, když už jsou děti ve svých pokojích. Při dokončování Lásky pro samouky jsem odjela na pár dní do hotelu do Kynšperka nad Ohří. Úplný konec světa. Tam jsem psala několik hodin denně a pak chodila na dlouhé procházky. Bylo to úžasné. Chystám se to zopakovat.“ 

Pavla Horáková

„Když začnu psát knihu, snažím se o pravidelnost. Víkendy nectím, píšu, když mám chuť a čas. Když vynechám víc než den, cítím se provinile. Všechny tři díly Hrobaříků jsem psala po večerech, od osmi do půlnoci. Teorii už jsem psala i přes den, už jsem to nebrala jako hobby, které provozuju ve volném čase, nýbrž jako seriózní práci.“ 

Martin Kavka

„Díky charakteru své práce jsem si mohl psaní mixovat – někdy jsem na knize dělal tři všední dny v kuse, pak jsem si k ní zase sedal o pracovních a víkendových večerech. Někdy na jaře 2018 mi má žena sbalila kufry, dala klíčky od auta a odeslala mě na pár dnů do penzionu U Máni do Hlásné Třebáně, kde jsem makal na prvním sítu slov a zpracovával některé rozhovory s ,hlavamiʻ do knížky.“ 

Jana LeBlanc

„Mně hodně pomohlo uvědomit si, že se mi nejlépe píše ráno. Potřebuju aspoň dvě hodiny a chci být mimo domov, kde mě stále někdo ruší − sice v dobrém, že mi třeba přinese čaj, ale je to rušení. Proto jsem se s mužem domluvila, že když nebude na cestách, budu každou sobotu a neděli (někdy oba dny, někdy jeden) chodit od 7 do 10 ráno do kavárny v naší ulici, kde budu pracovat, na čem potřebuju.“ 

Lucka Grusová

„Ze začátku jsem psala v mírnějším tempu s občasným volným víkendem, později opravdu každodenně, ve finále prakticky bez přestávky až 20 hodin denně.“  

Karel Novotný

„Nad systémem jsem nikdy nepřemýšlel. Ve finální fázi jsem tím byl poměrně posedlý, ten styl bych možná nazval anywhere/anytime. Jak mě trefil nápad, nešlo ho udržet, musel do Evernotu. I během jednání. Oběda. Bylo to jedno.“ 

Alice Kavková

„Denní dávka od−do, pak děti, rodina a tak. Když přišla slina, děti musely stranou a já psala třeba celý den. Ale slina přicházívala jen občas, kdežto tvrdá dřina a rutina to byly denně.“ 

Tak vidíš. Každému funguje něco jiného. Důležitý je nastavit si režim tak, aby byl dlouhodobě udržitelný a aby podporoval tvoje flow. Někdo je ranní ptáče, někdo potřebuje hluk kavárny, někdo nesmí mít wifinu. Je to různý. Najdi si systém a prostředí, které vyhovují tobě.

Já si na psaní vybookovávám termíny měsíc až dva dopředu, cílem je najít si alespoň jeden den v kuse, ideálně dva tři dny za sebou.

Jedno je jistý: Krize přijdou

A teď musíš už jen začít. Pamatuj: Když už se do toho pustíš, máš jediné dva úkoly: Vydržet to a věřit si. To jediný za tebe totiž nikdo jinej neudělá, s tím ti nikdo nepomůže. Budeš se užírat vlastní nedostatečností, budeš mít krize, budeš se pravidelně procházet po dně bažiny zoufalství. Budeš pochybovat, jestli máš světu fakt co říct, jestli vůbec umíš psát i jestli člověk jako ty, který neví, jaké y nebo i je v kterým slově, by měl psát knihy. Budeš pochybovat o všem. Hlavně o tom, o čem píšeš. Nadšenej budeš jen na začátku a každá další fáze práce na knize ti přinese nové pochybnosti. 

To je v pořádku. To tak má bejt. Můj mentální proces psaní vypadal nějak takhle.

Během psaní zjistíš, že nevíš všechno. Čím víc věcí budeš vědět, tím větší strach budeš mít z toho, že nevíš všechno. Takže ještě jednou opakuji: To je v pořádku. To tak má bejt. Je to úplně normální.

Nepodceň propagaci

V téhle části čtení už ti asi došlo, že to není jen o psaní, že? A že práce nekončí v momentě, kdy odevzdáš rukopis. Jenomže ona nekončí ani v momentě, kdy se kniha objeví na pultech. „Původně jsem si myslel, že když vydáš knihu, je to cílový stav. Zjistil jsem, že jsem nikdy nebyl víc vedle. Vydání knihy je první krok a pak je potřeba udělat dvacet dalších. Po roce od vydání můžu říct, že mi mnohem víc času než samotné psaní zabralo něco, čemu říkám autorský marketing. Vydání knihy mi překopalo pracovní i životní režim,“  říká Martin Kavka.

Spoustu věcí za tebe nebude dělat nakladatel z jednoho jednoduchého důvodu: Větší nakladatelé na to nemají kapacitu (vydávají několik knih každý den), ti menší na to často nemají peníze (svými rozpočty rozhodně nemohou konkurovat velkým nakladatelským domům).

Často se stává, že než začneš bojovat se všemi tituly na trhu o své budoucí čtenáře, musíš vybojovat boj o pozornost v rámci svýho nakladatelství, kde zároveň s tebou vychází mraky jiných knih.  Čím větší nakladatelství si vybereš, tím větší boj to bude. O tom, jak se tvé knize bude dařit, rozhoduje z velké části to, jakou marketingovou podporu jí nakladatelství přiřkne. A nakladatelství sypou peníze do propagace knihy podle toho, jaké od ní očekávají prodeje. Je to takovej debilní začarovanej kruh, kterej zrovna nehraje do noty prvoautorům. 

Pokud tvoje nakladatelství nebude věnovat knize dostatečnou marketingovou podporu, budeš to mít o dost těžší. S velkou pomocí ze strany nakladatele radši nepočítej. Většinu propagace si budeš muset dělat sám a je dobrý se to předem naučit a následně nepodcenit. Autorský marketing ti zabere dost času: Budeš jezdit po besedách, autorských čteních, autogramiádách, chodit na rozhovory, odepisovat fanouškům, novinářům atd. Snaž se na to předem připravit a udělej si na to prostor.

Seth Godin trefně řekl: „Nejlepší čas, kdy začít propagovat svou knihu, je tři roky předtím, než ji vydáš.“  Mysli už předem na budování komunity, které knihu, až ji dopíšeš, nabídneš. 

Přestaň se tvářit tak vystrašeně. Může to být celkem zábava. Je jen na tobě, jestli si s tím budeš trochu hrát a užiješ si to. Tady pár tipů, co pomohlo mně:

Co se nám osvědčilo u Bez jablka?

• Vyjednat si s Albatros Media, že knihu odevzdáme na klíč a uděláme si ilustrace, grafiku i sazbu sami. Knihu jsme si tak mohli vymazlit. Tedy vymazlil ji za nás náš kamarád a skvělý grafik Jakub Gruber, oceněný za knihy Hejno bez ptáků nebo Neradost.
• Navrhnout knihu tak, aby byla insta-friendly (velké celostránkové citáty, barevnost atd.).
• Udělat bezjablečnou kolekci oblečení pro ZOOT, jejíž výtěžek jsme dali nadaci Taťány Gregor Brzobohaté (o tom ještě později). Taťána se nám v kalhotkách z kolekce vyfotila na Facebook, což zvýšilo zájem o kalhotky i o knihu.
• Uspořádat křest. Zorganizovali jsme večírek pro 400 lidí i s charitativním prodejem ilustrací z knihy, naší kolekce oblečení a dražbou obrazu od naší ilustrátorky Báry Balgové. Za kmotry jsme si vybrali Ondřeje Gregor Brzobohatého a Taťánu Gregor Brzobohatou. Mělo to všechno, jídlo z Forbidden Taste, novináře, televizní kamery i naše babičky.
• Vybrat si kmotry. Jedna z nejlepších věcí, které jsme podnikli, byla oslovit Ondřeje a Taťánu, jestli by nám knihu nepokřtili. Dlouho jsme vhodné kmotry hledali − chtěli jsme holku a kluka, které něco spojuje a kteří dělají smysluplnou a dobrou práci, mají podobné hodnoty a jsou to třicátníci se stejnými problémy jako my. Někoho, s kým můžeme debatu o životech současných třicátníků posunout na další úroveň, nahlídnout na to z jiné strany. Ondřeje ani Taťánu jsme neznali, ale rozhodli jsme se, že to zkusíme. Prostě jsem Ondřejovi na blind zavolala. 
• Dát výtěžek ze křtu knihy, ze ZOOT kolekce a z části prodeje knihy nadaci Taťány.
• Pořádat literární čtení. Večerů s Bez jablka jsme dělali několik, v Praze i mimo ni. Vždycky jsme se nasmáli až k slzám, potkali spoustu skvělých lidí a rozvířili debatu o tom, jak se životy současných třicátníků změnily.
• Pořídit si píáristu. S propagací knížky nám pomáhal Ondřej Hampl z Acceda a Gábina Wolfová (ex Grayling). Bez jablka bylo všude, v tisku, v rádiích i v televizi. Recenzovala ho skoro všechna celostátní média. 
• Věnovat se novinářům. Novinářům jsme věnovali opravdu extrémní pozornost − Bára nakreslila vybraným novinářům  pozvánky na míru (s jejich portréty), všem jsme poslali podepsané knihy i pozvánky na křest, kde na ně čekaly balíčky s dárky od partnerů atd.
• Psát a kreslit po celý rok lifestylové sloupky do Marianne a Psychologie dnes. Každý měsíc jsme přispěli jedním tématem.

Naopak se neosvědčilo málo instruovat knihkupce, do jaké kategorie kniha patří, resp. o čem je.

Co se nám osvědčilo u Jak na sítě?

• Vydat ji u Melvila, jednoho z nejlepších malých nakladatelství u nás. Knize věnovali obrovské množství času, energie a peněz. Všechno jsme řešili a o všem rozhodovali společně, ve všem nám vyšli vstříc. Díky širokému týmu spolupracovníků a externistů jsme se na ně s Eliškou mohly obrátit s mnoha dotazy, které přímo nesouvisely jen s psaním. Od začátku jsme byli partneři a měli jsme stejný cíl. Je radost dělat s těmi nejlepšími v oboru.
• Uspořádat dva křty. Na prvním nám knihu pokřtil Jirka Král, na druhém herečka Petra Bučková.
• Promluvit si s 50+ profíky z oboru. Upřímně: Nemusely jsme. Udělat přes 50 rozhovorů stojí hodně času, energie i peněz. Ale, kámo, bylo to boží. Byly jsme okouzlené z toho, jak jsou lidé sdílní, otevření, upřímní a jak se nebojí dát nám nahlédnout pod pokličku. Opět se mi potvrdilo, že profesionálové si pomáhají, amatéři si konkurují.
• Přizvat k ladění textu oponenty. Vzaly jsme si jich na pomoc hned 7, lidi z branže i úplně mimo ni. Oponenti měli jediný cíl − rozbourat nám to. Říct nám, kde máme v textu mezery, kde se blbě čte, kde něčemu nerozumí. Zanesli nám do draftu stovky připomínek.
• Proškolit nejdřív 12 000 lidí. Tohle je trochu časově náročný a neuděláš to za víkend, ale vše se vyplatí stavět na zkušenostech a datech. Základní strukturou pro psaní knihy pro nás byly zkušenosti z našich vlastních konzultací, školení i ze společného školení Jak na sítě. Kdybychom předtím několik let neškolily, těžko bychom věděly, co dneska lidi z firem na sociálních sítích trápí, v čem tápou a jak jim s tím vším pomoci.
• Omezit na několik měsíců svoje podnikání: Méně školit a odmítat zakázky. Na odmítání klientů jsem si musela dokonce vytvořit templejty. Skončila jsem nakonec s šesti různýma verzema, které jsem dle potřeby střídala a upravovala.
• Ověřit si domněnky a nepodložená tvrzení. Ověřovaly jsme všechno, co šlo. Jak my dvě samy, tak s pomocí skvělého Dana Šáchy, kterému jsme zadávaly různé pikošky − žádosti o dohledání zdrojů, protiargumentů, konzultace s kolegy či kontaktování konkrétních značek s nějakou specifickou otázkou atd.
• Navrhnout knihu tak, aby byla insta-friendly.
• Udělat si marketingový plán propagace na první 3 měsíce života knihy.
• Nepodcenit propagaci hashtagu #jaknasite.

„Psát si blog jen tak pro radost a psát knížku, je dost rozdíl.“

Margareta Křížová

Máte radu? A můžu ji slyšet?

Jsi o trochu chytřejší? Kdyby ne, mám pro tebe v rukávu ještě pár tipů. Poslední, na co jsem se ptala své top dvacítky, totiž  bylo: Co kdybys mohl dát člověku, který se rozhodl napsat knihu, jenom jednu radu? Co je na tom všem podle tebe to nejpodstatnější? A každý mi zase řekl něco úplně jinýho.

Margareta Křížová

„Pište, pište a pište, nekontrolujte se, neopravujte, prostě pište − najednou to plyne, ani nevíte jak, a tohle flow je radost. A pište si nápady, noste notes, používejte diktafon, protože nápady přijdou a bleskurychle odejdou. Všude kolem nás se dějou věci, o kterých se dá psát.“

Jana LeBlanc

„Začít hned teď. Jedno jak. Ale nějak. Protože nikdy se neobjeví žádné zázračné množství volného času a pravděpodobně ani zázračný námět − ve smyslu, že člověk bude moct ,jenomʻ sednout k počítači a psát a za pár týdnů bude mít hotovo.“

Alice Kavková

„Nebuď zklamanej, že je psaní knihy dřina, rutina a nuda, kdy prosedíš třeba 2 000 hodin na zadku ťukáním do klávesnice. Napsat knihu bolí, ale stojí to za to.“ 

Margit Slimáková

„Pište, když máte co a pro koho.“

Martin Kavka

„Jdi do toho, draku! Ale počítej s pár háčky – třeba s tím, že na konci už tě ta kniha bude neskutečně srát. Strávíš s ní tolik dnů, tolik nocí, tolik času, že ji budeš znát nazpaměť. Těžko si vybavíš důvod, proč jsi ji vlastně psal, nepřijde ti nijak vtipná, nijak objevná, nijak dramatická, nijak zajímavá. Budeš jí mít po krk. Přesto ji dokonči a vydej u dobrého nakladatele – zjistíš, že to funguje jako stroj času. Pro čtenáře je to fajnová novinka, úžasná a zábavná věc, kterou drží v ruce poprvé, a jejich okouzlení ti dobije baterky.“ 

Patrick Zandl

„Rada je − začít. Nenechat se odrazovat. Pak tu knížku dát do šuplíku, napsat další. A další. Psaní je umění i řemeslo, jako cokoliv jiného. Musíte se umět naladit na psaní a začít psát, ale stejně tak musíte umět stavět příběh, dialogy, prostě musíte mít praxi. Mám někde v šuplíku knihy a příběhy, které jsem napsal ve svých dvanácti, osmnácti letech. Tehdy mi přišly mistrovské, dneska se tomu směju. Zbytek je jen rutina. Vypěstujte si rutinu. Naučte se, že si vždycky nalijete víno do skleničky a čaj vedle, protože příště, až to takhle uděláte, tak víte, že jdete psát, a hlava se na to naladí. A poslední věc, vypínejte si internet a jděte do offline, nebo si alespoň odpojte kecálky a fejsbůky, protože jak na nich budete, tak nic nenapíšete.“

Robert Vlach

„Najdi si co nejlepšího vydavatele. Takového, který se autorům skutečně osobně věnuje, a nech si poradit.“

Jan Řezáč

„Piš. Piš, až ti poteče inkoust ušima a ještě dlouhou chvíli potom. Samo se to nenapíše.“

Tomáš Gavlas

„Nikdo se nezajímá o tvou knihu… lidé se zajímají jen sami o sebe.“

Lucie Grusová

„Z každého vašeho písmenka musí být znát, že to, co děláte, děláte vážně rádi a že je vaším cílem čtenáře inspirovat a podat mu pomocnou ruku. A je úplně jedno, jestli je to pomoc s uvařením večeře, nebo s nějakými specifickými znalostmi.“

Bára Baronová

„Nechtějte vydat každou blbost, kterou napíšete. Buďte ekologičtí v tom, co chcete do světa poslat. Každý spisovatel má doma v šuplíku spoustu textů, které nejsou dobré, každý občas napíše nesmysl. Tak abyste se za to pak nemuseli stydět.“

Bára Šťastná

„Pozor na snění o knize! Snění o knize nemá s opravdovým psaním nic společného. Tím myslím takové to opájení se pocitem, jaká by vaše ještě nenapsaná kniha měla být, utápění se ve vágní blaženosti, kterou ve vás vyvolává fakt, že jste se rozhodli napsat knihu a už víte o čem, ten moment, kdy je vaše kniha naprosto dokonalá, protože existuje jenom ve vaší hlavě. Pak totiž začnete psát a zjistíte, jak každá druhá věta kulhá, jak nedokonale vystihuje vaše pocity, jak je to celé nepřesné a vůbec ne takové, jaké to bylo v té ideální nehmotné představě. A to je ta opravdová práce. Přenést tu ideální éterickou představu do těžkopádných a kulhajících vět. Ale pokud opravdu máte co říct, tak to nakonec půjde.“ 

A moje poslední rada zní: Neboj se a pusť se do toho!

Nebudeš na to sám. Tohle je třeba část lidí, kteří stojí za úspěchem Jak na sítě. Část. Na fotce nejsou všichni. Někdo oponoval, někdo opravoval, připomínkoval, sázel, kreslil, nahrával, dělal obálku, natáčel audioverzi, dělal e-knihu, web, propagoval… Budeš mít kolem sebe taky tým. Kniha nikdy není zásluhou jen jednoho člověka. Tedy pokud  si vybereš dobré nakladatelství. Tak se neboj. Bude spousta lidí, co ti po cestě pomůžou.

Chceš víc rad?

Své už k tomuhle tématu řekli i jiní autoři:

• třeba Florentýna alias Kuchařka pro dceru, 
• nebo Robert Vlach,
• skvělé jsou i přednášky Tomáše Baránka 
• nebo Víta Šebora, spoluzakladatelů nakladatelství Jan Melvil Publishing, o tom, jak se píšou a vydávají knihy pro think tank Na volné noze, 
• kritickou sebereflexi ti zajistí rady Dalibora Špoka z článku Jak (ne)napsat knihu 
• a jedny z nejlepších rad začínajícím autorům dal na svém blogu Seth Godin.

P.S. Jestli jsi dočetl až sem, je to první známka, že to s napsáním knihy asi myslíš vážně. Tak se do toho pusť. Přeju lehké pero, málo krizí a uvidíme se na křtu!