Proč nechodíš k terapeutovi

Kdybychom všichni rozuměli sami sobě, měli bychom se tu všichni o dost líp. Odmala se učíme, jak porozumět světu kolem nás, ale často nerozumíme sobě samým. Tobě to taky trvalo. Na to, jak si myslíš, že seš chytrá, ti to vlastně trvalo dost dlouho. Kolik času a energie sis mohla ušetřit, kdyby sis řekla o pomoc dřív.

Takže, milá dvacetiletá Michelle. Jak už víš, píšu ti dopisy. A píšu ti je veřejně, abys je brala vážně. Krom toho věřím, že #tesnevedle momenty je dobré sdílet. Protože je dobré vědět, že v tom nejsi sama.

Vezměme to tedy jedno po druhým. Důvody, proč nechodíš k psychoterapeutovi a proč si o pomoc řekneš až v momentě, kdy se k němu v podstatě doplazíš:

1) Nejsem přece magor.

To nejsi. Kdybys byla fakt magor nebo blázen, poznala bys to. Třeba tak, že by tě někdo pravidelně brával na vycházky. Taky bys rozhodně nebydlela sama a asi ani nechodila do práce. Takže. Tohle jsme vyřešili. Magor nejseš. Ale ruku na srdce, v pohodě taky nejsi, že jo. Protože nikdo nejsme. Všichni bojujeme bitvy, o kterých ostatní nevědí. Terapie už dávno není jen pro psychicky nemocný. Na to, abys na ni šla, nemusíš mít diagnózu. Stejně jako do fitka chodíš proto, aby bylo tvoje tělo fit (a ne protože tě něco bolí), na terapii chodíš proto, aby byla fit tvoje hlava a duše. (A ano, měla bys chodit i do fitka, když už jsme u toho. Věř mi, po třicítce mi za obojí poděkuješ.) Takže když to shrneme: myslet si, že na terapii chodíš proto, že jsi blázen, je stejná logika, jako bys do fitka chodila proto, že jsi chromá. 

2) Je to pro slabochy. 

Tak jasně, že to zvládneš sama. Do padesátého patra zvládneš taky vyjít sama. Ale je jednadvacáté století a máme výtahy. Samozřejmě že se můžeš zřídit při výběhu padesáti pater, ale taky se můžeš pár pater (nebo klidně všechny!) svézt a využít svou energii a čas na něco jiného než na boj se schody. Protože, lásko moje, za to, žes to zvládla sama, se žádný medaile nedávají. Víme? A to, že si občas vezmeš výtah, neznamená, že ztratíš schopnost chodit po schodech. Znamená to pouze a jen to, že se v tom padesátým patře nepobleješ.

3) Na pokec mám kámoše.

Tohle tě bude kolíbat fakt dlouho. Bude ti připadat, že máš kolem sebe skvělý lidi, který ti kdykoliv pomůžou. Chyba lávky, drahoušku. Hele, kámoše máme všichni. Někteří z nás mají i takové kámoše, který nás poslouchají a nemluví neustále jen o sobě. Někteří z nás mají dokonce takové kámoše, který poslouchají a pak na to, co říkáme, nějak reagují. Ale jen málokdo z nás má kámoše, který poslouchají a reagují tak, jak by pro nás bylo dobré a zdravé. Kámoši se liší od terapeuta ve čtyřech hlavních bodech:

a) Budou vždycky na tvý straně. Role kámoše je zakopat s tebou mrtvolu. Je skvělý, že někdo bude vždycky na tvý straně. Jenomže tě to nikdy nikam neposune. Role terapeuta je, abys pochopila, proč tu mrtvolu v tom kufru máš. 

b) Budou se snažit, abys přestala bejt co nejdřív smutná. Protože se na to neumí dívat. Přihlížet bolesti je těžký, a tak se všichni snažíme všechny rozveselit a všechno vyřešit. Hlavně ať kolem nás není nikdo sám a smutnej! 

c) Většina kámošů ti bude dávat silácké rady. Ty budou sice dobře míněný, ale jinak úplně nahovno. Ten si tě nezaslouží, tohle si od šéfa nesmíš nechat líbit, já už bych jí dávno sbalil saky paky. Všichni rádi dáváme svým přátelům rady, které vlastně dáváme sami sobě a které pak sami nejsme schopni splnit. 

d) Kámoši si do tebe budou vždycky projektovat sebe. Jó, to jsem jednou zažil! To já, když jsem byl bez práce, to já, když jsem potratila, to já, když jsem měl manželskou krizi… Asi hádáš správně, že stejně jako dobré rady je i tohle úplně k hovnu.

4) Nebudu nikomu platit za to, že si s ním povídám.

Není zvláštní, že některé lidi dnes víc pobuřuje platit za to, že tě někdo poslouchá, než za to, že tě někdo vykouří? 

Mimochodem, všimla sis někdy, jak si spolu lidé neumí povídat? Často to ani nevědí, protože jsou obalamuceni tím, že mluví. Spousta lidí si myslí, že je to to samé. Jenomže rozhovory můžou být různé. Nejčastěji narazíš na dva druhy:

První druh rozhovoru se dá přirovnat k tenisu. Je to takové to tlachání u piva, kde po dvou hodinách proberete všechno, co se vás vůbec netýká (politiku, počasí, všechny lidi kromě vás atd.). Pouze popisujete, často soudíte, myšlenky na sebe nenavazují a nerozvíjíte je. Míček lítá ze strany na stranu po jedné dvou větách, rozhovor se nemá šanci rozvinout tam, kde je to zajímavé. 

Druhý rozhovor je spíš basket. Můžeš driblovat, střílet, přihrávat, kličkovat, můžeš si rozmyslet, kam se chceš vydat, a v momentě, kdy seš ready, přihraješ. Je to dialog, kde nemlčíte, protože přemýšlíte, co řeknete, ale mlčíte, protože nasloucháte. Nepinkáte si po jedné dvou větách míček zpátky přes síť. Pointou není vyplnit prostor, pointou je najít v rozhovoru něco zajímavého o sobě a o tom druhém.

Dost dobře ty rozhovory taky rozeznáš tak, že u toho druhýho umíš říct i po pár dnech, o čem jste se bavili. 

A při terapeutickém rozhovoru naproti tobě nebude sedět Pepa odvedle, co si občas o víkendu hodí na koš, ale profesionální hráč NBA, který celý život trénoval na to, aby uměl dát koš přes celé hřiště. I poslepu. A za to si zaplatíš ráda.

5) Budou si o mně myslet, že jsem blázen.

Špatná zpráva je, že budou. Dobrá zpráva je, že si to o tobě budou myslet pouze lidi, který kolem sebe mít nechceš. Budou to lidi, kteří na psychoterapii pravděpodobně nikdy nebyli, a tudíž soudí něco, co nikdy nezažili. Věř mi, že přijde doba, kdy nejlepší konverzace s tvými blízkými přáteli budou začínat větou: Včera jsem na terapii zjistila… Odstřihni lidi, který tě shazují a nepodporují. A teď to myslím obecně, nejen kvůli tomu, že se zakonzervovali v 60. letech minulého století.

6) Dřív lidi nic takovýho neměli a taky to přežili.

Jestli je tvůj cíl tenhle život přežít, tak hurá do toho. Ale pokud si ho chceš i užít, je terapie jedna z možností, jak dramaticky a dlouhodobě zlepšit kvalitu svýho života. V jednadvacátém století je terapie důležitá součást osobního rozvoje. Protože duševní zdraví je stejně podstatné jako to fyzické. Protože už nemusíme mít jen zdravé tělo, abychom dokázali celý den kopat na poli, ale také zdravou hlavu, protože tou se živí většina z nás.

7) Nevím, jestli už to je na terapeuta.

Terapeut není zubař, abys k němu šla až v momentě, kdy máš zub na vytržení. Na terapii můžeš, ale taky nemusíš přijít s velkou bolístkou. Možná „jen“ nejsi šťastná a nevíš proč. Možná se ti v životě stávají stále dokola ty samý věci a ty už toho máš dost. Možná si vybíráš špatné partnery a chceš zjistit, co za tím stojí. Možná chceš zlepšit vztah s rodiči. Možná se ti občas chce brečet, a nevíš proč. Možná tě některé věci vytáčejí víc, než by měly. Možná si všechny tyhle věci zaslouží hodinu pozornosti. Protože − možná − dramaticky ovlivňují tvůj život: tvou náladu, schopnost se rozhodovat a soustředit, imunitu, energii i životy lidí kolem tebe. 

„Duševní zdraví je stav, který umožňuje lidem prožívat smysluplný život, štěstí a naplňující vztahy, uvědomovat si a realizovat vlastní potenciál, vypořádat se s normální životní stresovou zátěží, produktivně pracovat a přispívat k blahobytu společnosti. Duševní zdraví není pouze absence duševního onemocnění, ale základní komponenta zdraví, tj. stavu fyzické, mentální a sociální pohody.“ (WHO, 2014)

8) Neznám nikoho, kdo tam chodí.

Ale znáš. Dám za to ruku do ohně. Jenomže lidi se o tom často bojí mluvit, protože se jako ty bojí všech těch předsudků. Čím normálnější tyhle debaty budou, tím lépe se u nás budeme mít. V Česku jsou 3 miliony lidí, kteří trpí psychickými problémy, ale jenom 1/3 z nich vyhledá pomoc. To znamená, že 2 miliony lidí jsou na to sami. A spousta z nich nevyhledá pomoc právě kvůli některému z důvodů výše. A víš, co je nejsmutnější? Že 4 z nich každý den spáchají sebevraždu. 

9) Nevím, jak si terapeuta najít.

Lidí, na které se můžeš obrátit, je spousta. Hledáš psychologa, psychoterapeuta nebo psychiatra? Jak toho člověka vlastně najít? Existují online služby www.hedepy.cz nebo www.terap.io. Konkrétní organizace, čísla a mejly, kam se můžeš obrátit, dali dohromady v Nevypusť duši. 

10) Bojím se tam jít.

Jelikož už tě trochu znám, vím, že se zpravidla bojíš věcí proto, že o nich prd víš. Jak to vlastně celé funguje? Všechno si můžeš předem nastudovat. Nejtěžší bude najít terapeuta, který ti sedne. Je běžné obejít na začátku víc terapeutů a dát si s nimi první hodiny. A vybírat. Dej tomu úsilí stejné úsilí, jako když hledáš kluka nebo dobrého zubaře. Jak tě znám, budeš to chtít po prvním nebo druhém setkání vzdát, protože možná narazíš na někoho, kdo tě bude nutit mluvit na polštář a představovat si, že je to tvůj otec nebo matka. V klidu. Když ti tenhle přístup nebude vyhovovat, prostě poděkuješ a budeš hledat dál. Není to tím, že terapie není pro tebe, je to tím, že tenhle terapeut používá metody, který ti nevyhovujou. To je, jako kdybys vzdala sex kvůli tomu, že zrovna narazíš na někoho, kdo ti u něj sváže ruce. Musíš jen najít někoho, kdo to dělá jinak. Terapeutických přístupů jsou desítky, najdi si terapeuta, se kterým se cítíš dobře. 

Věř mi, že jednou budeš mít terapeutku nebo terapeuta, na které se budeš těšit. Vlastně jich za celou svou cestu budeš mít několik. Všechny budeš mít ráda. Se všemi se dost nasmějete. A všichni ti pomůžou pochopit spoustu věcí a zvládnout spoustu situací, ve kterých je těžké být sama.

Nebuď na to sama. 

Za to se medaile nedávají. 

Zato lidí, kteří na něco byli sami, jsou plné hřbitovy.